Renata Rucká: Bestseller o životě, NUT’S PRODUCTION, o. p. s., 2004, 179 str.

Kniha Renaty Rucké Bestseller o životě je v první řadě osobní zpovědí, obrazem vnitřního tápání i barevných snů člověka, který v průběhu několika let definitivně přichází o zbytky zraku. Motto knihy napoví mnohé: „Když zavřu oči, je všechno, jak má být...“

Potkáme-li člověka s bílou holí, zmocní se nás často rozporuplné až protichůdné pocity. Okázalá lítost, soucit, snaha pomoci, nutkání potichu zmizet a nemuset se „v tom“ angažovat, záchvěv bezohlednosti, vyvolaný třeba i nedostatkem informací, jak vlastně opravdu pomoci. Po přečtení Bestselleru možná bude mnohý čtenář o něco více vidoucí – nikoliv jen vidomý.

Kniha je psaná útržkovitým deníkovým způsobem, který zachycuje podrobně jen některé významné okamžiky, zatímco dlouhá období přechází jedinou krátkou větou. Popis drobných příhod, nálad a postřehů, prokládaný vcelku zdařilým zachycením rozhovorů s nejbližšími (manželem Honzou a dospívajícími dětmi Kateřinou a Přemyslem), se rytmicky a střihově střídá se vzpomínkami na minulost, které rovněž nejsou nijak ucelené a rozehrávají se v okamžicích úniků do světa „bdělého snění“, kam se hlavní hrdinka Renata dostává ve své vysněné Fantasmagorii. Koráb ji přenáší na území hýřící průzračnými, zářivými barvami, plné světel a pohádkových obrazů, mezi nimiž se pak vynořují (zřejmě) klíčové zážitky z dětství, dospívání i relativně blízké minulosti. „...chce to nějakou akci. Zavolat? Ale komu? Všichni jsou v práci. Vzmáhá se ve mně odpor k těm stručným, uspěchaným větám, dávajícím mi tak zřetelně na vědomí, že zdržuji. (...) První známky hysterie. Ne, to nechci! Rychle se zvedám, chci jít do pokoje otevřít okno. Pravou rukou tápu po zárubni dveří. Au! Rána do hlavy. (...) Vzpomínám na svůj koráb, na svoji „Fantasmagorii“. Musím se naučit ji řídit. Nesmím být tak roztěkaná, bez vůle. Víc se soustředit na to, kam chci letět. Kam? Můj „relaxační“ koutek mě přitahuje víc a víc...“ (s. 10)

Stylisticky sice není kniha zcela vybroušená, a pokud jde o výstavbu textu, působí místy nevyváženě (například přechody ke vzpomínkám, využívající popis „chování“ snového korábu, jsou poněkud nudné, někdy až nadbytečné), ale její význam musíme hledat zcela jinde.

Nejcennější mi připadají pasáže, v nichž Rucká reflektuje prožitek svého vstupu do světa nevidomých, okamžiků, kdy si poprvé plně uvědomuje, že dosavadní „normální“ život (byť ztížený poloviční hluchotou a těžkou zrakovou vadou) definitivně končí, a je třeba se rozhodnout, co dál. Zůstat v invalidním důchodu, stáhnout se do ústraní? Čím pak naplnit hodiny, dny, léta dalšího života? A jak se vyrovnat s novými problémy? Naučit se znovu číst (samozřejmě v Braillově písmu) a zcela jinak pracovat s počítačem, zvládat „jednoduché“ úkony – zalít kafe, naplnit a zapnout pračku, naučit se asertivně přijmout pomoc kolemjdoucího... „Únava, bezmoc, pocit zbytečnosti, ponížení a porážky vytváří dokonale paralyzující – a nejen celé tělo, ale především duši ovládající – nechuť k jakékoliv činnosti. ‘Je konec. Tohle už nezvládnu. Vzdávám se, člověk přece nemusí snášet všechno,‘ říkám si v duchu bez lítosti...“ (s. 67)

Knihou prolíná autorčin osobitý humor, místy značně potemnělý, když například přemýšlí o svých depresích či zvažuje možnost sebevraždy. „Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že se zblázním. No, ne že bych k tomu měla daleko, ale faktem je, že nejsou všichni blázni šťastní. Dokonce málokterý je šťastný. No a zoufat si můžu, i když se nezblázním...“ (s. 5)

Závěr vyznívá v podstatě optimisticky – přes absolutní, konečný neúspěch léčby. Renata se vydává na novou cestu dalším životem, bohatší o mnoho vnitřních proměn, obklopena rodinou a starými i novými přáteli. „Renča leží a přemýšlí, co bude dělat? Co dělají lidé, kteří ztratí zrak?“ (závěr románu). Vlastně ani nevíme, kolik „jich“ mezi námi žije. Podle údajů RNIB (britská organizace nevidomých) se odhaduje podíl těžce zrakově postižených na 1,5 až 2 % obyvatel země, tj. v ČR asi 150 tisíc osob. Na celé planetě je tedy asi tak sto milionů nevidomých lidí. Co skutečně dělají? Telefonistky, ladiče, muzikanty, zpěváky, sportovce, sochaře, košíkářky, maséry... Někteří i věci, které by málokdo čekal: lezou po stromech, podnikají výpravy do hor na vlastní pěst, potápějí se, pomáhají jinak handicapovaným nebo třeba kreslí (jako Pavla Francová – nevidomá malířka, olympijská rekordmanka v běhu na 1500 metrů a světová rekordmanka v běhu na tři kilometry). Renata Rucká, jak vysvětluje v úvodu své knihy, se po oslepnutí rozhodla, že napíše „bestseller“. A tak ho napsala. Rozhodně stojí za přečtení.

Ing. Miroslav Michálek, nevidomý předseda sdružení Okamžik (pro podporu nejen nevidomých), v jednom svém článku píše: „Lidská zkušenost je nekonečně mnohotvárná, a pokud k ní patří slepota, pak ti, kteří nevidí, mohou zprostředkovat jiným své prožitky. Mohu vám sdělit, jaký je život bez zraku, dávám vám příležitost projevit se dobrými skutky, ukazuji smysluplnost života i při tomto omezení a někomu třeba pomáhám relativizovat jeho vlastní a zcela odlišné problémy. (...) Existence slepoty něco lidstvu přináší, no a já jsem nositelem této svérázné zkušenosti, mohu tedy lidstvu něco přinášet i já, nebo skromněji vyjádřeno – nabízím kousek této výlučné zkušenosti tomu, kdo o to stojí.“

Mgr. RENATA RUCKÁ (1954) se narodila se sluchovou vadou (50% ztráta sluchu) a vrozeným očním onemocněním (retinitis pigmentosa). Absolvovala Filozofickou fakultu UK. Její zrak se v roce 1995 začal dále zhoršovat a v průběhu několika let došlo k úplnému oslepnutí. Od roku 2000 působí jako odborná asistentka Institutu rehabilitace zrakově postižených FHS UK v Praze, kde se podílí na přednáškové i terapeutické činnosti.

NUT’S PRODUCTION, obecně prospěšná společnost, která knihu vydala, pomáhá rozvíjet talenty začínajících a handicapovaných umělců v různých uměleckých oblastech. Více informací: www.nutsproduction.org.